Dostal jsem náladu na malý pokus – schválně jestli dokážu napsat třistapětašedesátku i když se dneska zatím nic nestalo. Je to vlastně docela podobné situaci „Může někdo být spisovatel, když ještě nic nezažil?“ No vážně je to podobné, se nad tím zamyslete. No dobrá, vzhledem k úrovni posledních příspěvků by možná lepší (kvalitativně i kvantitativně) práci odvedl nějaký prográmek, který by generoval syntakticky správné věty. Takže když se mi ji povede napsat, tak to vůbec nic nedokládá. Ale do konce dne na ni nebudu muset myslet! A tím pádem možná i zapomenu, že jsem ji napsal, a napíšu ji znovu. To by byl puding, co? A taky trochu trapas. Ale trapas je to, co umím nejlíp.
Kdysi jsem vám sliboval pohádku. Mám ji hotovou, ale řeším jak moc je zveřejnitelná. Tak v tom řešení asi budu pokračovat, navíc by se to stejně nedalo počítat, když je to text vytvořený jindy. Ale mohl bych zkusit stvořit novou. Jenže pohádky se přece vyprávějí na noc, no ne? A vzhledem k tomu, jak blbě vidím přes slunko na displej, bych tipoval, že noc je ještě docela daleko. Takže pohádka padá…
Tak si tady sedím, na půl ucha poslouchám ŠlágrTV, protože ji má puštěnou babička, a občas se nestačím divit. Hudbu sper čert, nesoudím, je mi to jedno. (I když občas by některým zpívajícím lidem prospělo vymlátit zuby kladivem a vyříznout jazyk. Protivné hlasy, falešný zpěv – tohle by se mi nelíbilo v ničem, co si říká hudba. Možná v punku, ale to se taky musí umět.) Pokaždé v reklamním bloku ale nabízejí životní pojistku a odkup nemovitosti. Přijde mi to… nevím, skoro jako to prodávání hrnců na výletech. Argumenty jako zajištění pozůstalých jsou vlastně pravdivé, ale cílovou skupinu dle mého dokonale zmatou – hlavně když velká část je zmatena tak nějak neustále. A nebo tu prostě jenom sedím a stěžuju si proto, abych nabral nějakých sto slov. A jo, dvojhlasy jsou dost puding, ale musí to sakra ladit. Jo, a tohle neni reggae, ani zdaleka.
Tak jo, já vás zas propustím. Nechte komentář, třeba! Se mějte.